Kdo vás přivedl k hudbě?

Babička. V první třídě jsem s ní a s dědou odjel na tři roky do Alžíru. Chodil jsem tam na výtvarku, dělal sporty, hudbu… V té době tam žil a učil český profesor hudby, který zjistil, že mám nějaké vlohy, a babička mě udržela u piana silou vůle a občas i s vařečkou v ruce i po návratu do Čech. Později jsem získal paní profesorku, která mě učila i něco jiného než klasiku. Hrál jsem jazzové etudy, Gustava Janoucha… To mě začalo bavit a v 9. třídě jsem založil svou první hudební skupinu. Babička nás nechala zkoušet u nich v činžovním domě přes nevoli sousedů a v tom je asi alfa a omega mého hudebního vývoje. Kdybych tehdy chodil častěji hrát hokej, dneska jsem mohl být hokejistou. Jsem vděčný za své renesanční vzdělání, hodí se mi v profesi hudebního producenta. Mimochodem, dělám také dřevěné sochy a stále občas maluji. Myslím, že ať děláte jakýkoliv druh umění, jsou tomu ostatní druhy umění nápomocny.

 

 

Jste manažer, skladatel, hudebník, výtvarník – kým se cítíte být nejvíce?

Baví mě tvořit a je jedno, jestli zrovna tvořím projekt jako producent, komponuji muziku, maluji obraz pro nějakou nadaci – to je poslední dobou jediná šance, kdy se k malování přiměji – nebo mám v ruce dláto a mlátím do dřeva. Nejvíce mě asi baví chvíle, kdy něco vzniká, když se něco rodí.

Preferuji projekty uchopené originálně. Například Vivaldianno vlastně vzdává hold české Laterně magice. Jde o princip dvou projekčních pláten a 3D prostoru vytvořeného analogovým způsobem. Tento princip umocňujeme moderními technologiemi, takže získává nový, gigantický rozměr. Je to blíže divadlu nebo scénickému pojetí z Cirque du Soleil než přetechnizovaným koncertům s miliony světel, která až odvádějí pozornost od interpreta, hudby a textů.

Vivaldianno je koncertní příběh, kde ve skladbách přebírá vyprávění animace a 3D projekce. V současnosti pracujeme na pokračování, jehož hrdinou bude Alfons Mucha. Půjde o velkou show ve výtvarném gardu. Hudba a tanec převezmou roli podpory a měly by dokreslit příběh výtvarníka a jeho díla. Nepůjde však o encyklopedii, celé je to postaveno na příběhu dvou mladých lidí. Víc ale dopředu prozrazovat nebudu.

Jak se vám daří skloubit práci s rodinou?

Snažím se, abychom byli o víkendech spolu, každé ráno vozím kluky do školky a školy, a když to jenom trochu jde, snažím se vracet, než jdou spát.

Je to ale těžké, protože musím být sám sobě manažerem a producentem, nikdy to nikdo za mne neudělal tak, jak jsem chtěl. V Čechách manažeři a producenti v této oblasti nejsou, ti nejšikovnější jsou v oborech, kde je více peněz. V českém showbyznysu se dobře živí jen pár lidí.

Profesi producenta a manažera tedy dělám z nutnosti. Alespoň však přesně vím, jak věci na sebe navazují, a jsem tak schopen je urychlit. Kdybych měl někoho, kdo by to vzal za mě, byl bych rád, ale asi si musím ještě pár let počkat. Až se nám podaří rozjet Vivaldianno v globálním měřítku, Muchu a další projekty, tak budou peníze na kvalitního producenta nebo roadmanagera.

Audi A6

Nakolik vám pomáhají technologie?

Bez technologií by se takovéto penzum práce a organizace nedalo zvládat. Díky internetu a komunikačním technologiím se svět zmenšil. Kdyby toho nebylo, budeme čekat na koncerty kolem světa dalších deset let.

A čím je pro vás automobil?

Auto je moje obydlí, součást mého života. V autě trávím v podstatě veškerý čas mimo domov, studio a schůzky.

Podle čeho si auto vybíráte?

Už jsem naštěstí starší kluk, takže nepotřebuji, aby jelo „dvě stě v městě a tři sta z místa“ jak se říká. Spíše koukám na pohodlí a spolehlivost. Když jedu trasu Praha–Mnichov v pohodlném autě, s dobrým podvozkem, přijedu daleko méně unavený než v kostitřase nebo sportovním nesmyslu. Auto je pro mě účelný pracovní nástroj. Hlavní je pro mě ale bezpečí. Hodně lidí v naší branži často cestuje a úmrtnost je velká.

S projektem Vivaldianno se vám prakticky podařilo předjet dobu. Co pro vás znamená úspěch?

Asi to, že někdo oceňuje mou práci. V dnešní době rok až dva něco připravujete a teprve na premiéře zjistíte, jestli se to líbí i někomu jinému. Považuji za úspěch, pokud jsem schopen emoce a nálady předávat druhým. Úspěch je, že někomu otevřete další obzory. Když se vám povede někoho z toho zrychleného, stereotypního světa na chvíli vytrhnout a donutit ho přemýšlet třeba o smyslu života.

www.predjedtedobu.cz

 

Text nevyjadřuje názor redakce